čtvrtek 2. července 2009

Čtvrteční ráno




Dnešní den bude asi zase značně lepkavě zatažený. Copak je to za léto, říkám si. Jenže kdyby bylo vedro asi by mi to též nevonělo. Říkám si vůbec nějak často otázky, na které mi nikdo neodpoví. Asi. Proč třeba musí člověk chodit každý den do práce. Aby vydělal na život. To je jasné. Ale není to jen takové pachtění k ničemu?

Dnes ráno jsem jela okolo hřbitova. Paradoxně hned za zdí jsou novostavby domků. Velmi nahňácaných u sebe. Jedno bydlení vedle druhého. Jedni nad, druzí pod. A tak jsem si umanula, že já tedy rozhodně hrob nechci. Mačkat se i po smrti se sousedy. Jako za života ti za zdí. Otázka je, kdo z nich je mrtvý...

Hrob. Smrt. Je to jediný cíl, ke kterému dojdeme jednou všichni. K domku ovšem ne. Zvláštní to jsou věci.

3 komentáře:

  1. Taky hrob nechci. Nechci ani kremační rozloučení. Jen spálit a rozptýlit. Vadí mi chodit na pohřby jiným, nechci, aby jiní šli na můj. Možná jsem divný, ale je to tak. Ahoj, J.

    OdpovědětVymazat
  2. Já chci aby na můj pohřeb přišli všichni s dobrou náladou a ve svým oblíbeným oblečení :-) hlavně ať nepláčou. Mám i vymyšlený co si nechám zahrát, jen si nejsem jistá co bude s mým tělem :-) ale to už mě přece trápit nemusí x)

    OdpovědětVymazat
  3. Jediný pravý životní cíl je zemřít... To mi už kdysi někdo řekl... Já mám podobnou představu jako Jenny x)

    OdpovědětVymazat