Asi nebudu nikdy spokojená...

Věci se hnuly!!! Země se otřásla! P bere hypotéku na byt, ve kterém už 5 let bydlíme! Měla bych jásat, že jo. Ale já se cítím jako kdybych spolkla mušli i s ulitou. Nějak divně a je mi těžko od žaludku. Ta ulita přece jen nejde moc dobře strávit. Proč se tak cítím, sakra. Vždyť jsem to chtěla. Jenže on to bude platit celé. A já jen nájem, inkaso apod. Prostě mám dojem jako kdybych tam byla najednou na návštěvě. Doteď jsme byli v podnájmu, ale až bude byt psaný na něj může mne i vyhodit?! Ježíši, to jsem si zase pomohla. Snad mu můžu věřit, jsme spolu skoro deset let. Ale co já vím kdy mu rupne v bedně? Maminečko, doprčic co mám dělat....

Můžu to já mít někdy jednoduchý... zlatej podnájem. Já vím, že možná vidím věci příliš katastroficky, ale holt už jsem taková. Snažím se porozumět tomu pocitu, který mám od večera, je to nové...

Budu tedy mít pana domácího jak v Chalupářích...

Když se něco má pos*at, tak v tu nejvhodnější dobu

Nemám ráda sprostá slova, používám je jen v situacích kdy už se o mne pokouší infarkt jako úlevu. V písemné formě to samozřejmě pomáhá též. Proto ten nehezký nadpis. Ale já už nemám slov slušných.

Dnes mi zavolala majitelka bytu, od které ho máme 5. rok pronajatý, že ho musí prodat, aby vyplatila tetu z domu jejího otce. Je to složité, ale ne důležité. Důležité je, že ho nabídla nám. Fajn, ale prý pokud máme zájem, tak 1,7 mio potřebuje mít na účtě do 25/8. Vtipné, že? To nic, já jen skočím do spořky s igelitkou a vyzvednu ten pakatel. O nic nejde. Nejde o to, že tvrdila, že se to bude řešit na podzim, nejde o to, že tím pádem mám po srpnové dovolené, kterou musím v práci hlásit už v lednu (pokud do toho půjdeme), nejde o to, že mám po dovolené i když ho kupovat nebudeme, protože se budeme stěhovat do jiného podnájmu.

Nejde vlastně o život.... ale je to k pos*ání!

Čtvrteční ráno

Dnešní den bude asi zase značně lepkavě zatažený. Copak je to za léto, říkám si. Jenže kdyby bylo vedro asi by mi to též nevonělo. Říkám si vůbec nějak často otázky, na které mi nikdo neodpoví. Asi. Proč třeba musí člověk chodit každý den do práce. Aby vydělal na život. To je jasné. Ale není to jen takové pachtění k ničemu?

Dnes ráno jsem jela okolo hřbitova. Paradoxně hned za zdí jsou novostavby domků. Velmi nahňácaných u sebe. Jedno bydlení vedle druhého. Jedni nad, druzí pod. A tak jsem si umanula, že já tedy rozhodně hrob nechci. Mačkat se i po smrti se sousedy. Jako za života ti za zdí. Otázka je, kdo z nich je mrtvý...

Hrob. Smrt. Je to jediný cíl, ke kterému dojdeme jednou všichni. K domku ovšem ne. Zvláštní to jsou věci.